Jak na zajíce a jiné myšky
V neděli 6.března jsem vyrazili s paničkou na výlet. Cesta vedla přes louku, kde jsem mohl lítat podle libosti. Trochu jsme procvičovali povely, jinak jsem s čenichem u země nasával všechny vůně.
Na louce postávali velcí ptáci a něco vyzobávali z půdy. Jak jsme se přiblížili, začali postupně vzlétat a mávat svými širokými křídly. Vyplašili zajíce, který teď hnal naším směrem. Jakmile nás spatřil, prudce zabočil. Ale to už jsem mu byl v patách a uháněl za ním. Z dálky jsem slyšel slábnoucí volání mé paničky. Zajíc byl pekelně rychlý a vzdálenost mezi námi se zvětšovala. Stále jsem slyšel volání " Attilo, kde jsi!" V hlavě spolu zápasily dvě myšlenky. Poslechnout a vrátit se, nebo se snažit zajíce dohonit. Zajíc mi čím dál víc unikal a v tom jsem se rozhodl, kašlu na to, běžím zpátky. Plynule jsem se začal otáčet. Byl jsem už dost daleko a tak jsem po sluchu běžel za voláním. Doběhl jsem, dostal odměnu, trochu se vydýchal a šli jsme dál.
Neušli jsme tak moc daleko a v trávě jsem zpozoroval pohyb. Skočil jsem potom a ucítil pod sebou cosi malé a chlupaté. O kousek mě to uniklo. Stojím, koukám do trávy a nikde nic. Ucítil jsem něco na zadní tlapce, oženu se po tom...a tentokrát jsem neminul. Chytil jsem to do zubů, ale úlekem jsem to hned pustil. "To je myška malá", slyším paničku. Aha, takže myška. Snažila se co nejrychleji prodírat suchou travou, než však našla svůj úkryt, zaútočil jsem podruhé, tentokrát již přesně a myš byla moje. Držel sem ji uvnitř v tlamě a rozmýšlel co teď. Než jsem něco vymyslel, chytila mě panička, rozevřela tlamu a myšku z ní vyhodila ven. Myš teď byla oslintaná, ale živá. Ihned se zmateně rozběhla.
Zbytek procházky se pak dá považovat za poklidný. V Průhonické oboře, kam jsme došli, jsem už nic nechytil. Teď už ale vím, že se ve mě ukrývá rozený lovec.
